Knížka pro ministranty

O titule

Nové vydání knížky pro ministranty. Knížka seznamuje s mešním řádem, liturgickými postoji, posvátnými znameními, předměty a rouchy k liturgii a podrobně popisuje službu ministranta při bohoslužbách

Ukážka

Co může dělat ministrant?

Při liturgické slavnosti každý služebník církve i každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů. (SC 28)

Ministrant tedy může a má:

* číst vstupní antifonu (nezpívá-li se)
* pronést krátký úvod do mše
* zpívat Kyrie a Gloria (kněz většinou začíná)
* pronést úvod k jednotlivým čtením
* číst čtení
* zpívat žalm
* zpívat zpěv před evangeliem
* přednášet přímluvy
* číst antifonu k přijímání
* vypomáhat při podávání svatého přijímání

Jáhen:

* čte evangelium
* spolu s knězem přijímá dary
* nalévá víno a vodu do kalicha
* vyzývá k pozdravení pokoje
* podává svaté přijímání
* vyzývá k přijetí požehnání
* propouští lid

Někdy se možná zamýšlíme nad tím, proč je mše (a i jiné liturgické obřady) tak složitá, naplněná mnoha symboly a proč se používá tolik věcí. Vždyť Kristus jen prostě řekl "...vezměte a jezte..." a to bylo všechno. Nestačilo by nám tedy slavit setkání s Kristem takto jednoduše?

Nestačilo.

Člověk má stránku duchovní a stránku tělesnou. To bývá často opomíjeno. Příliš zdůrazňujeme, že má duši, pečujeme o duši, modlíme se za spásu duše. Člověk ale je někdo, kdo má tělo a duši. A tělesnou stránku nelze odvrhnout a zanedbat. Nelze také říci, že by tělo bylo špatné nebo hříšné; člověk může být špatný a hříšný. Vždyť Bůh stvořil člověka, ne pouze duši. A ve vyznání víry se modlíme: Věřím ve vzkříšení těla...

Protože tedy člověk má také stránku tělesnou, musí při bohoslužbách něco vidět (barvy, roucha, gesta, průvod, svíce...), slyšet (slova kněze, odpovědi lidu, zpěv scholy, zvuk varhan), čichat (kadidlo), chutnat (chléb a víno), hmatat (stisk ruky při pozdravení pokoje). A tím se celý člověk zapojuje do bohoslužby.

Vyvrcholení mše svaté - proměňování - předchází také příprava: obětní průvod, příprava darů, modlitby, preface. A po přijímání je zapotřebí, aby si člověk pořádně uvědomil, čeho se vlastně účastnil - proto chvíle ticha po přijímání, modlitba, požehnání.

A nakonec si musíme uvědomit, že se člověk nevyjadřuje pouze slovy, ale také gesty rukou, držením těla, výrazem tváře, oblečením a podobně. Tato řeč může být dokonce výmluvnější než slova. Měli bychom si tedy uvědomit, co říkáme jednotlivými úkony, které děláme. Někdy totiž řeč našeho těla nemusí odpovídat našim slovům, a to by zvláště u oltáře být nemělo.

Například: jdu k ambonu - tím říkám: teď začíná čtení. Přináším na oltář kalich - tím říkám: teď začíná bohoslužba oběti. Odnesu-li kalich, říkám: skončila bohoslužba oběti. Jednotlivé úkony by se neměly překrývat. Jdu k ambonu - ale kněz se ještě modlí! Čili začíná čtení, ale ještě neskončily vstupní obřady. Přináším kalich na oltář, ale lid ještě pronáší přímluvy - takže začíná bohoslužba oběti, ale ještě neskončila bohoslužba slova. Je to jako s barvami. Je-li jedna vedle druhé, mohou tvořit překrásný obraz. Jsou-li však namíchány přes sebe, vytvoří nevábnou šeď. K liturgickým úkonům ministranta patří také přijít - odejít, přinést - odnést. To je nutno dělat přesně, přijít právě v tom okamžiku, kdy je zapotřebí, ne dříve, ne později, a odejít právě tehdy, když je třeba. Tyto úkony ke mši patří, nejsou tam navíc.