Závislé vztahy

O titule

Autor Röhr Heinz-Peter se v knize Závislé vztahy zabývá závislou poruchou osobnosti , která se vyznačuje zvýšenou potřebou závislosti na druhých lidech, neschopností osamostatnění, nízkým sebehodnocením či nepřiměřenými obavami z opuštění.

Tato porucha je podle odborníků mnohem rozšířenější, než se dříve soudilo, a vede často k různým formám závislého chování, psychosomatickým onemocněním, depresím nebo dotyčného dostává často do role týraného a zneužívaného člověka. Autor popisuje na pozadí grimovské pohádky Husopaska to, jak k chorobné závislosti dochází a jaké charakteristické formy na sebe může brát. Citlivě objasňuje, jak může emocionální zneužívání v rodinách vést k masivnímu narušení pocitu vlastní hodnoty, a ukazuje, jak může dojít u dotyčného člověka k osvobození a uzdravení.

Heinz-Peter Röhr působí přes dvacet pět let jako psychoterapeut na odborné klinice pro léčbu závislostí v německém Fredeburgu. Autor řady knih. V nakladatelství Portál od něj vyšly knihy Narcismus – vnitřní žalář (2001), Hraniční porucha osobnosti (2003), Hysterie – strach z odmítnutí (2009).

Ukážka

Vztahové vzorce se „přenášejí“ na ostatní osoby

Když jsem s jednou skupinou pacientů probral pohádku O husopasce, přišla za mnou jedna pacientka, která se v interpretaci pohádky do veliké míry poznala. Co slyšela, ji silně zasáhlo. Zeptala se mě, co teď má dělat, když její rodiče už jsou oba mrtví, a vypořádání s nimi už tedy není možné.

Principiálně platí, že závislost trvá až za hrob. Mnozí pacienti doufají, že po smrti matky (nebo otce, podle toho, na kom z nich cítí závislost, kdo z nich je omezuje) „automaticky“ vykročí do nového, svobodného života. Všední realita tuto naději většinou zničí. Tito lidé totiž nepochopili, že se závislost stala součástí jejich duše a jako taková se projevuje v nejrůznějších sférách jejich života.

V psychologii se mluví o přenosu. To znamená, že konflikty, které měl člověk kupříkladu se svou matkou, se znovu objevují ve vztazích s jinými lidmi. Může jít o kolegyni nebo nadřízeného, kteří se chovají podobně jako matka. K tomu, aby vznikla více či méně silná přenosová reakce, stačí leckdy nějaká vnější podobnost nebo něco v postoji či chování. Vztek, strach, úzkost, nenávist, láska atd. jsou elementární pocity, které u lidí s touto poruchou původně nebyly uspokojivě zvládnuty ve vztahu k matce. Ve „vhodném“ vztahu se tyto konflikty znovu objeví a budou velice podobné. Dotyční lidé většinou nechápou, že své nezvládnuté konflikty s matkou nebo otcem přenášejí na další osoby. Ve svých protějšcích hledají „vinu“. Bojují stejně nevhodnými prostředky, jakými bojovali i kdysi s rodiči. Zpočátku nejsou schopni získat trochu nezávislosti.

Paní S. je silně závislá na náladách svého nadřízeného. Kdykoli má nadřízený špatnou náladu, je nešťastná a úzkostná. Cestou do práce mívá bolesti žaludku a úzkosti, které mizí, teprve když v práci pozná, že její obavy jsou pro dnešek bezdůvodné. V průběhu terapie paní S. poznává, že její úzkosti jsou „přenosová reakce“. Tak, jak byla závislá na náladách nadřízeného, reagovala i na výkyvy nálad své matky, která bývala naprosto nevypočitatelná.

Přenosové reakce jsou sice nepříjemné, ale ukazují cestu ke skutečné změně. Je třeba pochopit, že jsou to právě přenosové reakce. Pak nám ukazují, na čem je třeba pracovat. Rozřešení problémů paní S. spočívá v tom, aby získala nezávislost na náladách svého nadřízeného. Musí se učit vyřizovat svou práci bez ohledu na ně, a je-li třeba, přiměřeně se bránit. Oporou jí mohou být hesla jako: Já neodpovídám za nálady svého šéfa; jsem nezávislá a odpovědná jen za svoje nálady. (Takové věty by jí bývaly i v minulosti pomohly, aby získala emocionální nezávislost na matce.) Protože se těmto obavám a úzkostem, vznikajícím jako následek vytěsněné zlosti, učila velmi brzy a intenzivně, není tak snadné je odstranit.

Nejdříve se paní S. učila ve fantazii přijmout špatnou náladu nadřízeného a bez ohledu na ni položit otázku, upozornit na chybu nebo přiznat svou vlastní. Důležité bylo, aby si nejprve v představách troufla beze strachu se k šéfovi přiblížit a připustit jeho zlost. Podle hesla „kde je úzkost, je i cesta“ se paní S. učila být stále statečnější a nevyhýbat se nadřízenému ani v situacích, ve kterých se dosud úzkostlivě střežila kontaktu. Velký pro blém tkvěl v tom, že v minulosti reagovala paní S. na špatné nálady svého představeného úzkostmi a podrobením, takže ten od ní očekával stále totéž chování. Jen tvrdošíjná práce na proměně vlastního chování přinesla úspěch. Po nějaké době začala být paní S. méně úzkostná. Pomohlo jí také, že praktikovala relaxační cvičení, k němuž přistupovala vždy, když se zase objevovaly úzkosti nebo ji popadly obavy.

Lidé se závislou strukturou osobnosti budou mít vždy více či méně silné problémy s tím, aby se prosadili, aby získali nezávislost a udrželi si ji. Zůstává pro ně tudíž celoživotním úkolem zabývat se svými úzkostmi a pracovat na rozvoji osobnosti. Nelze očekávat rychlé vyřešení. Leccos je však mnohem snazší, když člověk cvičí a má výdrž. Záleží na správném postoji k vlastním životním úkolům. Jen ten, kdo dokáže mít potěšení a radost z rozvoje osobnosti, je natrvalo schopen kráčet svou stezkou, která je někdy dost příkrá. Reálným nebezpečím je regrese do pohodlné ubohosti. Vždyť to tak láká, moci se vyhýbat konfliktům a nemuset zpracovávat úzkosti.

Vzpomeňme si na otázku oné pacientky, jejíž rodiče již zemřeli. Ptala se, co má dělat, když přímá konfrontace s nimi už přece není možná. První odpověď zní tak, že je třeba, aby si uvědomila své přenosy a začala pracovat na jejich odstranění. Každý, kdo více či méně silně trpí syndromem husopasky, v tom nalezne mnoho možností k práci na sobě. Je třeba zabývat se všemi vztahy, v nichž se objevují nerealistické obavy a úzkosti. V čem a kde je třeba opustit roli oběti a začít pracovat na vlastní nezávislosti? V čem spočívá závislost např. ve vztahu k partnerovi? Postoj oběti bývá k nalezení takřka ve všech vztazích. Nebo se setkáváme s typickým „syndromem pomocníka“. Přestože rodiče už nežijí, konfrontace a vypořádání s nimi jsou možné a potřebné:

Při přehrávání rolí si paní S. poprvé dovolila říci své matce všechno, co si do té doby nikdy netroufla vyslovit. Představila si, že sedí na židli své matce tváří v tvář. Nejprve měla takový strach, jako by skutečně matka seděla naproti ní. S podporou terapeutické skupiny a terapeuta získávala odvahu a její hlas nabýval pevnosti. Cítila, jak se v ní vzmáhá z hloubi zuřivý vztek. Ten v ní okamžitě vyvolal mocný pocit provinilosti. Tím se cítila zablokována – a chtěla cvičení ukončit.

Přehrávání rolí často pomáhá, když jde o konfrontaci s mateřskou nebo otcovskou problematikou. Také v případě paní S. ukazují cestu právě rozpory, které tak silně vystupují. Pacienti často vyjadřují své mínění, podle něhož si nesmějí myslet o zemřelé matce nic zlého, natož něco zlého říkat. My však zastáváme ten názor, že je důležité učinit si realistickou představu o rodičích a zbavit se nerealistických obav a úzkostí. Vnitřní pouta můžeme uvolnit, jen když dáme svobodu zasutým pocitům hněvu a vzteku. Proto bylo důležité, aby paní S. v přehrávání rolí pokračovala. Po vyjasňujícím rozhovoru toho byla schopná. Během terapie provedla toto cvičení několikrát. Pomohlo jí to k realističtějšímu odstupu od matky. Vcelku i získala na odvaze a sebejistotě.