Touha po druhém

O titule

Pohádky v knizeTouha po druhém vyprávějí o touze člověka po druhém člověku, o překážkách, které se mohou na cestě ke spolehlivému vztahu vyskytnout, ale i o východiscích ze zmíněných obtíží. Lidé touží po druhém člověku, touží po vazbě. Najít však naplňující a spolehlivý vztah nebývá jednoduché. Jeden či druhý, nebo dokonce oba bývají - stejně jako v pohádkách - jako začarovaní, zakletí. To, co pohádky označují jako zakletí, lze z psychologického pohledu chápat jako komplikovaný otcovský či mateřský komplex, jehož důvody bývají tak četné.

Verena Kast v minulosti působila jako profesorka psychologie na univerzitě v Curychu, dosud vyučuje na Institutu C. G. Junga v Curychu a pracuje jako psychoterapeutka a analytička v soukromé praxi. Je autorkou řady knižních titulů. V nakladatelství Portál od ní vyšly knihy Imaginace jako prostor setkání s nevědomím (1999), Krize a tvořivý přístup k ní (2000), Dynamika symbolů (2000), Otcové - dcery, matky - synové (2004) a Hněv a jeho smysl (2010).

Ukážka

Cesta ze symbiózy k opravdovému vztahu

Uprostřed velkého hustého lesa byl jednou jeden starý zámek. Přebývala v něm úplně sama jedna stará žena, byla to kouzelnice. Za dne se proměňovala v kočku nebo sovu, ale večer zase získávala řádnou lidskou podobu. Uměla přivábit zvíře i ptáka. Pak je porážela, vařila a pekla. Když se někdo přiblížil na sto kroků k zámku, musel zůstat stát. Nemohl se hnout z místa, dokud ona kouzlo nezrušila. Když však do toho kruhu vstoupila cudná panna, proměnila ji kouzelnice v ptáka, zavřela ji do proutěné klece a tu klec odnesla do jedné zámecké komnaty. Už měla na zámku dobrých sedm tisíc takových klecí se vzácnými ptáky.

A byla jednou jedna panna, jmenovala se Jorinda a byla krásnější než všechny ostatní dívky. Ona a jeden překrásný mládenec jménem Joringel se sobě zaslíbili. Zasnoubili se a měli jeden v druhém to největší zalíbení. Jednoho dne se šli projít do lesa, aby si spolu mohli zase jednou důvěrně porozprávět. Joringel řekl: „Dej pozor, abys nedošla moc blízko k zámku.“ Byl krásný večer, slunce jasně prosvítalo mezi kmeny stromů do temné zeleně lesa a na starých bucích žalně cukrovala hrdlička. Jorinda poplakávala. Usedla na slunci a naříkala. Také Joringel naříkal. Z ničeho nic byli tak smutní, jako by měli zemřít. Zmateně se rozhlíželi a nevěděli, kudy se teď dostanou domů. Slunce ještě stálo zpola nad horou a zpola už zapadlo. Joringel prohlédl křovisky a viděl, že staré zdi zámku jsou blízko. Vyděsil se a bylo mu k smrti úzko. Jorinda zpívala:

„Milý ptáček s proužkem rudým, běda, běda, smutnou píseň prozpěvuje: Holubičce smrt zvěstuje, běda, běda, smutnou píseň prozpě – pě, kvorý kvorý, zpe.“

Joringel se po Jorindě ohlédl. Ta už byla proměněna ve slavíka a zpívala: „Kvorý kvorý, zpe.“ Třikrát ji oblét la sova se žhoucíma očima a třikrát zahoukala: „Uhú, hú hú hú.“ Joringel se nemohl ani hnout, stál jako zkamenělý, nemohl plakat, mluvit ani pohnout rukou nebo nohou. Vtom slunce zapadlo docela. Sova zalétla do roští a hned nato z něj vyšla stará křivá ženština, žlutá a vyzáblá, s velkýma rudýma očima a zahnutým nosem, který se špičkou dotýkal brady. Něco mumlala, chytla slavíka do ruky a odnášela ho. Joringel nemohl nic říci, nemohl se pohnout z místa, a slavík byl pryč. Potom se ta ženština vrátila a temným hlasem řekla: „Pozdraven buď, Zachieli, když měsíček svítí do kleciček, propusť, Zachieli, v pravý čas.“ A Joringel byl volný. Padl před tou ženštinou na kolena a prosil, aby mu vrátila jeho Jorindu. Ale ona řekla, že už ji nikdy neuvidí, a odešla.

Joringel volal, plakal, bědoval, ale všechno bylo marné. „Co jen se mnou bude?“ Pak šel nazdařbůh, až došel do jedné cizí vesnice. Tam dlouhý čas pásl ovce a často obcházel zámek, ale ne moc blízko. Až jednou se mu v noci zdálo, že našel krvavě rudou květinu, která měla uprostřed krásnou velkou perlu. On tu květinu utrhl a šel s ní k zámku. Všechno, čeho se květinou dotkl, bylo vysvobozeno ze zakletí. Zdálo se mu také, že tak získal zpátky svou Jorindu.

Ráno, když procitl ze snu, vydal se přes hory a doly, že snad takovou květinu najde. Hledal a hledal, až devátého dne tu krvavě rudou květinu časně zrána našel. Uprostřed byla velká krůpěj rosy, velká jako ta nejkrásnější perla. Dnem i nocí tu květinu nesl na zámek, a když se k zámku přiblížil na sto kroků, neustrnul, ale došel až k bráně. Zaradoval se, dotkl se květinou brány a ta se v mžiku otevřela. Vešel, prošel nádvořím, naslouchal, odkud uslyší křik ptáků. Konečně je zaslechl. Šel, až našel síň, kde byla kouzelnice a krmila ptáky v sedmi tisících klecí. Jak uviděla Joringela, strašně se rozzlobila, spílala, plivala na něj jed a žluč, ale nemohla se k němu přiblížit blíž než na dva kroky. On si jí nevšímal a prohlížel si klece s ptáky. Ale slavíků tam byly stovky, jak jen teď najde svou Jorindu? Pak si všiml, že stařena potají vzala jednu klícku s ptákem a chtěla ji odnést. Skokem byl u ní, dotkl se květinou klícky i té ženštiny, která tak už nemohla čarovat. Náhle před ním stála i Jorinda, stejně krásná, jako bývala dřív, a objala ho kolem krku. Pak spolu ještě proměnili všechny ostatní ptáky v panny a šli domů a dlouho spolu spokojeně žili.“

Tuto německou pohádku, zapsanou v době romantismu, najdeme ve sbírce bratří Grimmů.

Již sám titul naznačuje problém: Jorinda a Joringel se sobě velmi podobají už svými jmény. To by mohlo symbolizovat vyjádření dvou aspektů jednoho člověka, jeho ženskou a mužskou stránku. Může to však také znamenat, že ti dva mají nesmírně blízký vztah. Tak blízký, že se smazávají rozdíly mezi nimi – tedy vztah symbiotický. Pohádka začíná tím, že ve velkém hustém lese přebý vá ve starém zámku kouzelnice, která se za dne proměňuje v sovu nebo kočku, ale v noci je člověkem. Kdo se jí přiblíží, ten znehybní. Cudné, neposkvrněné panny proměňuje v ptáky, zavírá do proutěných klecí a odnáší je do jedné z komnat. Lapá tedy lidi, a toho, koho lapí, dále a dále zavírá, uzavírá – do ptáka, do klece, do komnaty... Jako by přes člověka přehazovala množství závojů.

Vraťme se ještě na chvíli ke kouzelnici. Jak žije tak docela sama uprostřed hustého lesa, odpovídá čemusi vytěsněnému. Umí si poradit se zvířaty a sama je blíže charakterizována právě zvířaty, v něž se proměňuje: kočkou a sovou. Bastet a Sachmet, dvě egyptské bohyně, jsou zpodobovány s kočičími hlavami. Bastet představuje dobrou kočku, zatímco Sachmet kočku rozzuřenou – proto bývala často ztvárňována se lví hlavou. Že má kočka něco společného s ženstvím vůbec, nám není cizí: vždyť známe výraz „kočka“ jako označení ženy, přičemž v tomto způsobu vyjádření jde vždy o erotickou perspektivu. Jasné mi připadá i to, že jedna bohyně je představovaná kočkou dobrou a jedna kočkou zlou. O našich domácích kočkách víme, že jsou naprosto nevyzpytatelné: hladíme sametové tlapky, ale jakmile se to kočce přestane zamlouvat, pocítíme drápky. Kočka symbolizuje instinktivní ženství, přítulné, a přece samostatné a nevyzpytatelné. Sova je považována za symbol Pallas Athény: Athéna je bohyně moudrosti, války a řemesel, sova představuje noční moudrost, to jest jasnozřivost a tušení.